Při přípravě vzdělávacích aktivit zaměřených na komunitní zahrady a samotnou komunitu je důležité rozvíjet určité pedagogické dovednosti, které jsou nezbytné pro učení, nastavení práce a aktivní účast. V tomto tématu si vymezíme tři kategorie vzdělávání. Zaměříme se na neformální vzdělávání, které je v těchto procesech užitečným nástrojem. Klíčové je mít na paměti, že můžeme pracovat s účastníky, kteří chápou neformální vzdělávání odlišně. Mohou považovat neformální vzdělávání za širokou škálu vzdělávacích přístupů a mohou čerpat informace z jiných zdrojů.[1] Je proto užitečné si ujasnit, že hovoříme pouze o jedné kategorii neformálního vzdělávání.
Neformální vzdělávání
Relativně nový koncept pochází z roku 1968, kdy Coombs poprvé začal hovořit o neformálním vzdělávání, které se vynořilo z mezer selhávajícího vzdělávacího systému. “Neformálním vzděláváním může být jakákoliv vzdělávací činnost, která je organizovaná, systematická & prováděná mimo rámec formálního vzdělávacího systému. Cílem je poskytnout vybrané typy vzdělávání určitým pod-skupinám populace – dospělým i dětem.” (Coombs a Ahmed, 1974, s. 8)
Formální vzdělání
Formální vzdělávání je jakýkoliv druh vzdělávání, který je institucionalizovaný, záměrný a plánovaný prostřednictvím veřejných organizací. Je také uznáván soukromými subjekty a ve svém souhrnu tvoří formální vzdělávací systém dané země. (ISCED, 2011)
Informální vzdělávání
“Formy učení, které jsou záměrné nebo cílevědomé, ale nejsou institucionalizované, se považují za informální vzdělávání. V důsledku toho jsou méně organizované a strukturované než formální nebo neformální vzdělávání. Informální učení může zahrnovat vzdělávací aktivity, které probíhají v rodině, na pracovišti, v místní komunitě a v každodenním životě – na základě vlastního rozhodnutí, rozhodnutí rodiny nebo rozhodnutí společnosti.” Příklady informálního vzdělávání jsou: otec opravující gramatiku svého dítěte, kolega pomáhající svému spolupracovníkovi nebo vedoucí pracovník sloužící jako mentor mladšímu zaměstnanci.
Zásady neformálního vzdělávání v rámci aktivit komunitní zahrady mohou vycházet z více faktorů[1] :
- dobrovolný charakter učení;
- zaměřené na zlepšení řady měkkých i tvrdých dovedností a kompetencí;
- vnitřní motivace žáka;
- participativní přístup zaměřený na žáka;
- úzké propojení s aspiracemi a zájmy komunitní zahrady;
- rozmanitý proces hodnocení s prvky sebehodnocení, kolektivního/skupinového hodnocení bez posuzování individuálního úspěchu či neúspěchu, který dává žákovi “právo dělat chyby” a “učit se praxí a zkoušením”;
- podpůrné prostředí školitelů/facilitátorů a/nebo pracovníků s mládeží;
- sdílení a multiplikace výsledků a případných následných opatření.
Bibliografie
PEŠEK, Tomáš, Tibor ŠKRABSKÝ, Monika NOVOSÁDOVÁ and Jolana DOČKALOVÁ. Slabikář neformálního vzdělávání v práci s mládeží, 2019, p. 8
ISCED 2011, p. 80.
Milisav Milinkovic, Gianluca Massimiliano Frongia, Tsvetina Zaharlieva. PŘÍRUČKA PRO ONLINE VZDĚLÁVÁNÍ V NEFORMÁLNÍM VZDĚLÁVÁNÍ, 2020, p. 8, p. 11