V tomto tématu se seznámíte s “klimatickými prognózami” týkajícími se budoucích tendencí v této oblasti se zaměřením na Evropu.
Změna klimatu již v různých podobách ovlivňuje každodenní život Evropanů a v dohledné budoucnosti se bude projevovat i nadále. Očekává se, že povede k takovým dopadům, jako jsou:
- zdravotní problémy a ztráty na životech při vlnách veder,
- ztráty zemědělské produkce v případě sucha,
- škody na majetku a infrastruktuře při extrémních povětrnostních jevech, jako jsou bouře a povodně,
- ztráta biologické rozmanitosti v důsledku změn ekosystémů,
- nemoci šířící se do severních zeměpisných šířek kvůli vyšším teplotám,
- zaplavování nízko položených oblastí v důsledku zvyšování hladin moří.
Dopad bude zřejmý ve všech sektorech ekonomiky. Může například dojít ke změně turistických destinací, kdy teplejší zimy zkrátí sezónu zimních sportů a letní vlny veder budou znamenat, že jaro a podzim se stanou preferovaným obdobím pro dovolenou na pláži. Studie ukazují, že EU může do konce tohoto století v důsledku změny klimatu přijít až o 240 miliard eur hospodářského výkonu (1,9 % dnešního HDP) ročně, přičemž budou převládat značné rozdíly mezi jednotlivými regiony.
Doprava je jediným odvětvím, kde jsou emise stále vyšší než v roce 1990. Doprava je zodpovědná za téměř 30 % celkových emisí CO2 v EU, z čehož 72 % pochází ze silniční dopravy. Osobní a dodávkové automobily produkují přibližně 15 % emisí CO2 v EU. Vzhledem k tomu, že na jedno auto v Evropě připadá v průměru 1,7 osoby, představují v současnosti ekologičtější alternativu jiné druhy dopravy, například autobusy. Moderní automobily by však mohly patřit k nejčistším druhům dopravy, pokud by byly sdílené, a ne používané pouze pro jednu osobu.
Mezinárodní letecká a lodní doprava se na celkových emisích skleníkových plynů v EU podílí méně než 3,5 %, ale jsou nejrychleji rostoucím zdrojem emisí. Předpokládá se, že emise z letadel budou v roce 2050 až desetkrát vyšší než v roce 1990, zatímco emise z lodí by se mohly zvýšit až o 50 %.
EU se od samého počátku aktivně podílí na celosvětových opatřeních v oblasti klimatu, počínaje Rámcovou úmluvou OSN o změně klimatu z roku 1992. V roce 2005 EU zavedla první systém obchodování s emisemi na světě, který stanovil cenu emisí skleníkových plynů. Tento systém je stále největším na světě a je klíčovým nástrojem opatření EU v oblasti klimatu. EU ETS je součástí komplexního rámce pro oblast klimatu a energetiky.
V listopadu 2019 Parlament vyhlásil stav klimatické nouze a požádal Evropskou komisi, aby upravila všechny své návrhy v souladu s cílem omezit globální oteplování na 1,5 °C a zajistila výrazné snížení emisí skleníkových plynů. Evropským zákonem o klimatu stanovila EU právně závazný cíl klimatické neutrality do roku 2050, stanovila prozatímní cíl čistého snížení emisí o 55 % do roku 2030 a pracuje na stanovení cíle do roku 2040.
Cílem této iniciativy je navrhnout klimatický cíl pro rok 2040 s ohledem na změnu evropského zákona o klimatu.
Zastřešujícím rámcem je Evropská zelená dohoda, plán pro dosažení udržitelnosti v EU do roku 2050.
Změna klimatu a zhoršování životního prostředí představují pro Evropu a svět existenční hrozbu. Aby bylo možné tyto výzvy překonat, promění Evropská zelená dohoda EU v moderní, konkurenceschopnou ekonomiku účinně využívající zdroje, která zajistí:
- nulové emise skleníkových plynů do roku 2050
- hospodářský růst oddělený od využívání zdrojů
- úplná inkluzivita všech lidí i míst na Zemi
Podle přelomové zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu však společné závazky států světa v rámci Pařížské dohody zdaleka nestačí k udržení teploty pod 2 °C, natož k dosažení ambice 1,5 °C, která by pomohla čelit nejhorším dopadům změny klimatu. Politika EU v oblasti klimatu proto podporuje ambicióznější opatření v oblasti klimatu na celém světě.
Zároveň musí EU chránit svůj průmysl před nekalou konkurencí v zemích, které mají méně ambiciózní politiky v oblasti klimatu. Toho lze dosáhnout poskytováním bezplatných emisních povolenek obchodním a emisně náročným průmyslovým odvětvím a navrhovaným mechanismem úpravy uhlíkových hranic, který by stanovil vyšší cenu výrobků dovážených ze zemí s méně přísnou politikou v oblasti klimatu.